Dobrotivý derviš Emanuel Schikaneder

Tři veteráni z 18. století

Dobrotivý derviš je kouzelný singspiel řadící se k vídeňskému lidovému divadlu. Libreto mu napsal známý dramatik, zpěvák a libretista Emanuel Schikaneder. Ačkoliv se přesně neví, kdo složil hudbu, jistě se jednalo o někoho z Mozartova vídeňského kruhu. Ve svém základě je Derviš pohádkou inspirovanou sbírkou orientálních příběhů Dschinnistan Christopha Martina Wielanda. Českého diváka trkne nápadná syžetová podobnost s proslulou pohádkou Tři veteráni.

Obsazení

Zenomide: Hana Holodňáková
Sofrano: Jan Maria Hájek
Derviš: Ivo Hrachovec
Mandolino: Štěpán Pokorný
Mandolina: Sylva Čmugrová
Abukaf: Ondřej Šmíd
Sbor: Veronika Vojířová, Adéla Demovičová, Alžbeta Frošová, Filip Šťovíček, Matěj Rendoš, Jan Krátký, Martin Bělohlávek

dirigent: Robert Hugo
režie: Adam Born
Capella Regia

Synopse

I.

Veselohra začíná na ostrově Banno, kde se v duetu „Hier müssen wir uns beide trennen“ princ Sofrano loučí s tajemným Dervišem. Princ však netuší, že dobrotivý derviš, jenž mu už nějaký čas pomáhá, je ve skutečnosti jeho otec, Kníže z Banna. Ten byl po porážce proradným šejchem Abukafem nucen odejít do vyhnanství a uchýlit se pod ochranu nábožných dervišů. Sofrano je nešťastně za- milovaný do Abukafovy dcery Zenomide. Když přestrojený kníže vidí jeho trápení, rozhodne se vrátit a vyjeví mu, že mu jeho otec odkázal jakési blíže neurčené bohatství. Za zpěvu árie „Welche nie empfund’ne Freude“ Sofrano odchází vyzvednout otcův odkaz z blízké hrobky. Na scénu vbíhá rybář Mandolino, kterému jeho manželka Mandolina během duetu „Liebes Weib“ uštědřuje pořádný výprask. Sofranův otec měl pro tohoto žoviálního mladíka vždy slabost, a tak i jemu přichystal odměnu. Tu střeží drak nebezpečný naštěstí pouze ženám, které bez milosti žere.

Mandolino se v árii „Der Drache ist den armen Männer gut“ vydává do trosek chrámu. Dervišovi je jasné, že princ i rybář budou na svých cestách, které se brzy protnou, potřebovat průvodce, a tak se schová a rozhodne se je nepozorovaně doprovázet. Sofrano vychází z hrobky s truhlou, z níž vyndává černý buben osázený kameny, prázdný pytel a svitek nadepsaný „Odkaz mému synovi“. Zdánlivě mrzká hodnota dědictví ho roztrpčí, a tak prokleje svého otce. Posléze si však uvědomí svoji nevděčnost a začne se kát. Získané předměty totiž, jak se dozví ze svitku, nejsou obyčejné, ba naopak – jsou kouzelné. Buben přivolává libovolně velké vojsko a pytel se dle potřeby naplňuje zlaťáky. Kníže ve svitku také uvedl, že si přeje, aby Sofrano přijal za svého společníka hodného rybáře. V tu chvíli vynáší Mandolino z chrámu krabici, ve které je ukrytá kou- zelná šaškovská čapka a návod k jejímu použití. Sofrano přemluví rybáře, aby jej se ženou vzali na šalupě do Basory za jeho vysněnou Zenomidou, jejíž srdce by rád získal prostřednictvím nabytého bo- hatství. Nedočkavý Mandolino chce před vyplutím vyzkoušet čapku, a aniž by dočetl návod do konce si jí nasadí a zacinká s ní. V tom se objeví několik dervišů, kteří mu místo odměny pořádně zmalují záda. Princ doprovázený manželi odplouvá do nepřátelské země.

II.

Další obraz nás přenáší do zahrady šejcha Abukafa v Basoře. Prin- cezna Zenomide a její otrokyně se ve sboru „Die Männer zu fesseln“ utvrzují, že je jejich životním posláním ponižovat muže. Mezitím do zahrady přijíždí mocný šejch Abukaf, Dervišův pokořitel a Zenomi- din otec. Zatímco se od dcery dozvídá, že jim Derviš nedávno odcizil kouzelný smrtelný pohár, vchází do zahrady Sofrano s Mandolinem. Zenomide, v árii „Sofrano, fühltest du mein Leiden“ naoko předstírá, že prince miluje, ale ve skutečnosti jím opovrhuje a vymýšlí, jak kníže- cího syna zbavit jeho kouzelných schopností. Šejch se impulzivně rozhodne zajmout Sofrana i s doprovodem silou, ale Mandolino zacinká svojí čapkou. Opět se objeví dervišové, tentokrát však rybáře s princem zachrání a zaženou Abukafa pryč.

Mandolina, která do té chvíle spala na lodi, v zahradě potkává utíkajícího šejcha. Ten z ní lichotkami a slibem pohodlného života ve svém harému vylákává informace o Sofranových kouzelných předmětech. Jsou však vyrušeni Mandolinem, a tak mu rybářka stihne říci pouze o pytli plnícím se zlatem. Šejch posléze využije svůdných půvabů své dcery, která prince během balady „Ein Jüngling frisch wie Milch“ o pytel připraví. Sofrano je rozlícený, slibuje Abukafovi i Zenomide pomstu, bitím na buben si přivolává loďstvo s armádou a dochází k velké námořní bitvě. Abukaf s dcerou jsou poraženi a předvedeni před vítězného prince jako zajatci. Zenomide vydává krádež za nešťastný omyl a vrací Sofranovi pytel. Ten však neprohlédne její lest, že pytel je falešný, a naivně jej ihned zastrčí za opasek. V duetu „Ach, die Teure liebet mich!“ Zenomide opět na oko vyznává Sofranovi lásku. Následně se jí povede od Mandoliny zjistit zdroj princovy armády – kouzelný buben – o který ho vzápětí připraví. Vojáci, kteří poslouchají pouze držitele magického předmětu, se obrátí proti svému původnímu pánovi. Abukaf se však bojí toho, že by Sofrano mohl mít v záloze ještě další triky, a tak jej raději i s Mandolinem propouští.

Princ je na konci svých sil a neví kudy kam. Tu se za hromu a blesku objeví jeho otec, kníže z Banna, a recitativem „Sofrano! Mein Sohn!“ synovi sděluje, že se choval zženštile, a proto byl potrestán. Nabádá jej, aby se nevzdával a zaútočil na jejich společného nepřítele. Mandolino dočítá návod ke kouzelné čapce a zjišťuje, že jí musí používat určitým způsobem, aby nedostal výprask. Zazvoní správným způsobem a přivolá derviše, kteří za zpěvu „Vino pani, Turka Kani“ přinášejí jídlo a ovoce – fíky a hrušky. Kníže – opět v přestrojení – jim však plody zakáže jíst, a nařídí je odnést jejich ženám do Basory. Nerozvážný Mandolino se ale na výtečné ovoce vrhne a hned mu naroste mu velký nos a břicho. Dervišové, které si čapkou zavolá, se mu místo pomoci jen vysmějí. Princ a odulý rybář s dlouhým nosem se v přestrojení za derviše vracejí do Basory. V zahradě naráží na Zenomide s Mandolinou, které si duetem „Daß Männer unsre Sklaven sind“ notují, jak jsou všichni muži jejich otroky. Sofrano jim jako odměnu za přenocování v zahradě lstivě nabídne ovoce, které princezna, rybářka, šejch, a dokonce i jeden jejich otrok okamžitě ochutnávají. Jakmile však zjistí, že je kouzelné a znetvořilo je stejně jako předtím Mandolina, začnou dvojici rolníků pronásledovat.

Derviš se mezitím árií „Bald wird auch dieser Traum“ v nedalekém lese raduje, že jeho syn bude brzy zachráněn, a na jejím konci zachází do tajného úkrytu – dutého stromu. Když sem přibíhají oba muži a za nimi rozlícený dav, Mandolino opět – tentokrát již správně – použije čapku. Dutý strom, do kterého se vběhli schovat, se rázem mění v pevnost dervišů s četnou posádkou. Nešťastníci s velkými nosy v čele s Abukafem se tak mocné magie zaleknou a obrátí se na útěk. Derviš naposledy pomáhá hrdinům – daruje jim jiný převlek a lektvar, který má schopnost zvrátit účinky kouzelného ovoce. Sofrano a Mandolino se jako rolníci vydávají do šejchovy zahrady. Tam zpívají duet „Wir sind die zwei lustigen Bauern“ a na otrokovi demonstrují léčivé účinky nápoje. Zbytku však zalžou, že lektvar nefunguje na ty, kdo mají v moci neprávem nabyté předměty. Pyšná Zenomide, pro kterou je její zevnějšek tím nejdůležitějším, dvojici okamžitě vydá buben i pravý pytel. Rolníci se žen úskočně zeptají, jestli by jim za lektvar věnovaly i svoji lásku. Obě bez váhání odpoví, že ano, což oba muže konečně vyléčí ze zamilovanosti. Nyní se na scéně objeví majestátní loď společně s Dervišem, který všem odhalí, že je ve skutečnosti Sofranovým otcem. Princ tluče na kouzelný buben a během finále „Ihr Undankbaren lebet wohl“ s otcem, Mandolinem a početným doprovodem nastupuje na loď a nechává za sebou v zoufalství Zenomide, Mandolinu i Abukafa, znetvořené na věky.